_______________________________________________________________

PLAVÁNÍ S DELFÍNEM BY SE DALO MOŽNÁ ODŠKRTNOU

_______________________________________________________________ 

Při naší dovolené v EGYPTĚ jsme věděli, že nás všechny fakultativní výlety nechají chladnými a nikam se nevydáme. Jenže přesně tři dny před odletem se vrátila z té samé oblasti kolegyně a začala mi vyprávět o jednom celodenním cestování, které bylo završené nevšedním zážitkem.

Ještě druhý den naší dovolené jsme odolávali, ale pak jsme zkontaktovali doporučenou osobu a do e-mailu jsme napsali, že nám je jedno kdy a kam, ale že chceme delfíny. Dobře, tak úplně jedno mi to nebylo, měla jsem totiž pořád na paměti Sataya Reef. Místo, kde jsou nejen nádherné korály, kde jsou ideální podmínky i když moře kolem zaplavují obří vlny, ale hlavně místo, kde můžete ve volné přírodě vidět větší či menší skupinky delfínů.

Budík zazvonil tři hodiny po půlnoci a za necelou další hodinku už jsme seděli v malém, klimatizovaném, autobuse, který nás vezl směr přístav. Cesta byla dlouhá, spát se příliš nedalo a já už si začínala říkat, jestli to bude stát opravdu za to.

Procházeli jsme malým přístavem, kde na každém metru mňoukala kočka, která žadonila o trochu jídla či pozornosti a kde malé děti postávali s náramky v ruce a snažili se je prodat turistům. Upřímně, těch reálných obrázků Egypta jsme viděli za náš pobyt mnohem víc a já jsem ráda, že jsme poznali i tuhle nepozlacenou stránku země, protože Egypt nejsou jen luxusní rezorty, památky a nádherný podmořský svět. Já si navíc uvědomila, jak báječný máme život a že si žijeme v přepychu. 

Ale vraťme se zpátky k výletu, který v tomhle přístavu zdaleka nekončil. Čekala nás dvou hodinová plavba, kdy jsem pořád čekala, až uvidím to něco, co mi vyrazí dech. Jenže nic takového se nekonalo.

Najednou jsme zastavili uprostřed moře, kde byla naprosto klidná hladina. Spolu s námi zde kotvili další tři nebo čtyři turistické lodě a na každé se připravovala skupinka lidí do motorového člunu, který nás měl přiblížit našemu cíli.

______________________________________________________________

NERVOZITA, STRACH A JEDNO PŘÁNÍ

_______________________________________________________________ 

Tři slova, která ovlivnila mou další hodinu života.

Nasadila jsem si potápěčské brýle a na povel se překulila do moře. Na chvíli se mi zatajil dech a pak už jsem jen čekala. Byla jsem tak strašně nervózní, jestli zvládnu své první plavání s ploutvemi. Měla jsem strach abych stačila mé skupince asi deseti lidí. A strašně moc jsem si přála, abych viděla alespoň jednoho delfína.

Najednou se kolem mě rozvířila voda a já je ztratila. Moje skupina byla pryč, nebyla jsem schopná se zorientovat a zmohla jsem se jen na hluboký nádech a výdech, který musel být slyšet na míle daleko. Když jsem se vynořila, tak mi dav lidí splynul a já netušila, kterým směrem se vydat. Navíc překřikování dalších třech skupin mi ani trochu neulehčilo situaci. Proto jsem se rozhodla znovu potopit. Zavládl božský klid, já se uklidnila a pak jsem znovu zalapala po dechu.

Byli tam!

Nádherní, jen tak si plující a téměř na dosah. 

Má představa o tom, že mě zachvátí pod vodou strach až je uvidím, že budu panikařit, jestli mi třeba neublíží, byla pryč. Věděla jsem, že se jich nesmím dotknout (a upřímně, ani bych je nedoplavala), ale to, že tam jsou a já jsem mezi nimi, uprostřed moře a jsou tak blízko...až mě to skoro nutilo tu ruku natáhnout alespoň pro ten pocit, že se mi to nezdá.

Nezdálo. Byli tam, já tam byla a bylo to neuvěřitelné.

K úplné dokonalosti však cosi chybělo. Neměla jsem totiž dojem, že se mi splnil můj sen. Možná to bylo dalšími lidmi, možná to bylo hlukem motorových člunů. Nebo za to mohly povely, které jsme dostávaly pro potopení, plavání a opětovné nalodění. 

Egyptské úřady si podmořský svět hlídají a zakládají si na tom, aby tento poklad nebyl jakkoli poškozen. Všechno bylo organizované, aby mezi delfíny neplavala stovka turistů a já ani neměla pocit, že se snaží před námi utéct nebo že by byli nervózní. Ale i tak si myslím, že ještě větší regulace by byla lepší jak pro nás, tak také pro ty nádherné savce. Bylo mi jich snad i trochu líto, ačkoli vím, že se rádi předvádí, což nám mimochodem dokázali i při naší plavbě zpět.

Možná proto jsem se s nimi v duchu rozloučila a odmítla jsem se tam po obědové pauze vrátit. Stejně jako zbytek naší skupiny. Místo toho jsme prozkoumávali korály a já si slíbila, že si ten svůj životní sen někdy splním tak, aby byl dokonalý pro mě i pro delfína.

Máte nějaký podobný cestovatelský sen?

A kdo má nějaký podobný zážitek?