pondělí 17. července 2017

Pes, nejlepší přítel člověka

Pes. Zvíře, které mě v životě doprovází, kam až moje paměť sahá. Vlastnila jsem hned několik knížek o těchto čtyřnohých miláčcích a všichni ti plyšoví byli nejlepšími dárky. Můj první parťák byl jedinečný. Byl to můj medvěd, můj ochránce (ne jeden člověk si kvůli němu natrhl kalhoty) a spolu se sestrou jsme si s ním užily spoustu zábavy. Milovala jsem ho a dodnes si budu tak trochu vyčítat, že jsem ho v jeho posledních měsících zanedbávala. Škola mimo domov a jiné věci mě totiž neomlouvají. Člověk by si měl umět přiznat chybu a tahle mě vždycky dohání k slzám.

_______________________________________

BRIT
_______________________________________
 


Když jsme si pořídili naší Stacie, což byl můj druhý pes, věděla jsem, že stejnou chybu už udělat nechci. Milovníci svých psů ví, že ten náš je vždycky ten nejlepší. Vždy bychom pro něj udělali maximum. Já to tak tedy mám. Náš život se s jejím příchodem domů obrátil o sto osmdesát stupňů a vše se začalo točit kolem ní. Veškerý volný čas se přizpůsoboval pouze jí a za ty šťastné okamžiky to stálo. I když jsem častokrát nadávala na její chlupy, nánosy bahna na podlaze, které přinesla domů z deštivé procházky, nebo na rozkousané boty či vyrvaný domovní zvonek ze zdi, na to vše jsem zapomněla pokaždé, když mi dala ve smutných chvílích tlapku na koleno, když mě čumákem povzbuzovala, když mi dělala parťáka při běhání a nebo když jsme před téměř rokem zjistili, že nechybělo málo a my o ni přišli.

Dodnes děkuji sama sobě za to, že jsem se nedala odbýt a po dvou odmítavých postojích veterináře jsem Stacie sebrala a jela za jiným. A příteli děkuji za to, že nedůvěřuje lékařům, že seděl hodiny u internetu a v podstatě odhalil, co se děje. Z původní diagnózy "špinavé chlupy, umyjte ji" se vyklubalo "absolutní selhání slinivky, musíte zkoušet a doufat, že to zabere". Bylo rozhodnuto. Zrušily se veškeré plány, dovolená a všechen čas, který nám mimo práci zbyl, jsme věnovali vyhledávání informací a překládání článků z cizích jazyků. Nakoupilo se vše, co jsme si mysleli, že by mohlo fungovat a začali jsme zkoušet a doufat.

Musíme Stacie pořád hlídat a dodržovat dietní režim, který se snažíme pořád zdokonalovat. Stav se stabilizoval a já musím zaťukat, že pokud nic neselže, a to hlavně dodávka životně důležitých enzymů z čerstvých prasečích slinivek, máme vyhráno. Stacie si teď náramně užívá toho, že za necelý rok snědla mnohem víc kuřecího masa, než já za posledních pár let, zbožňuje batáty a těší se, když ji pan řezník do balíčku s enzymy přibalí i kus masa. Já nenávidím obírání vařeného kuřete, z fleku bych vám mohla prodávat za pultem v řeznictví a přítel nadává na věčně špinavé hrnce a plný mrazák, kam se mu v létě sotva vejde nanukový dort. V podstatě jsme ale všichni spokojení a šťastní. No, a teď může Stacie jít a zase něco rozkousat nebo mi pošlapat čerstvě vytřenou podlahu. Vždyť ona to dělá určitě z lásky a já ji to jako vždy odpustím.

Ani nevím, proč jsem tento článek napsala. Možná jsem se potřebovala vypsat, nebo jsem vám chtěla říct, že člověk může dostat druhou šanci, aby své chyby jakýmsi způsobem napravil. Nebo jsem vám chtěla říct, abyste se nenechali odradit názorem jednoho člověka a stáli si za svým, a možná jsem jen chtěla, abychom si všichni uvědomili, že ten největší poklad máme doma a že pro nás dělá kolikrát víc, než sami tušíme. Proto bychom těm našim němým tvářím měli lásku oplácet stejně a možná ještě víc. A hlavně, nikdy bychom neměli přestat vnímat to, co nám chce pes svým chováním říct a co k nám svými signály vysílá.

Tak a teď utíkejte všichni podrbat ty vaše čtyřnohé miláčky.
A nezapomeňte mi do komentáře napsat, jaké hafany doma máte a čím vám dělají radost.

12 komentářů:

  1. Více takových lidí, jako jste vy. Poslední dobou mi přijde, že když se objeví nějaký problém, majitel psa prostě vyhodí. Máme v útulku kolem 80-ti psů a ani nevím kolik po dočaskách. :-/ Doma mám taky psíka, už 15-ti letou babičku a miluji ji ze všeho nejvíce. :-)
    welcometomyworld

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný komentář. I mně trhá srdce, když čtu příběhy psů, které majitel někde nechal na pospas osudu. Pro každého jednoho si přeji novou, milující rodinu. V útulku jsem byla jednou a odcházela jsem s pláčem. Nikdy nepochopím, čeho jsou lidi schopni. Je ale skvělé, že se najdou lidé, kteří se těmto opuštěným pejskům snaží pomoct a ještě lépe, že si je adoptují.

      Vymazat
  2. Krásný článek, trošku si slzím! Já mám svého Boříka, kterému bude za dva týdny šest let, je to kříženeček a nejlepší kámoš na světě! Udělala bych všechno na světě, jen aby se měl báječně. Zrovna bivakuje s mými rodiči a jeho psí kamarádkou Dorotkou na chalupě, ale nám se doma tak stýská, že si pro něj dnes jedu, a na jednu noc si ho zase vezmu domů, abychom spolu mohli sdílet postel, mazlit a drbat. Zítra se zase vrátí na chalupu, kde bude volně lítat a mít se parádně. Moji rodiče mají westíka Dorotku, je jí 14,5 roku. Je to dáma, která trpí už od mala kupu zdravotních problémů, její léky nejsou zrovna levná záležitost, ale naši ji mají jako další dítě, takže ji neskutečně hejčkají. I proto je přes veškeré zdravotní neduhy pořád dost akční pejsek, co si vyskočí ve svém věku na křeslo a z něho na okno, oběhne chalupu a užívá si života :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsou pořád lidé, kteří své čtyřnohé miláčky zbožňují. A jak já říkám, já mám pocit, že ten náš se má občas u mých rodičů lépe než u nás, protože tady má přesně svého psího parťáka, jako má Bořík Dorotku.

      Vymazat
  3. Když jsem dočetla tvůj článek, úplně se mi vybavilo období dva roky zpátky. Mám skoro pětiletého tibetského španěla Benjamina (šestikilové chlupaté zlatíčko). Začaly mu zdravotní problémy - drbal se, vznikaly mu krvavé plošky na kůži a vypadávaly chlupy, u veterináře jsme obdrželi verdikty od zánětu oušek, očí po epilepsii. Také dostal prášky na utlumení epilepsie, aby se nedrbal (bez jakéhokoliv rozboru krve). Naštěstí mi rodina doporučila jinou veterinu (Myslivečkovi, Lázně Toušeň), kam jsem s Benjim jezdila ob den, na injekce. Měl akutní zánět kůže, který způsobilo více faktorů (dokonce jeden z důvodů byl psychický). Bohužel jsme se trápili půl roku než všechno přešlo, zarostlo a uzdravilo se. Absolvovala jsem s ním tohle všechno, i když mi bylo párkrát naznačeno, že mu od trápení můžeme pomoc, ale nikdy jsem to nevzdala. I když jsem probrečela týdny, promazlila jsem s ním noci, přemlouvala ho aby se napil nebo vyčůral .. zvládl to. My oba. Obrovskou oporou mi byl přítel, rodina i veterinář. Nelituju ani minuty, ani koruny, kterou jsem do jeho zdraví "investovala". Jsem vděčná, že se mnou může být a být mi parťákem do života, i když někdy neskutečně zlobí :-) #naspsizivot
    Clarky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezký příběh a jsem ráda, že má šťastný konec. Ono se někdy bojovat a být přesvědčen o úspěchu opravdu vyplatí.

      Vymazat
  4. Krásně napsané :)! Také mě mrzí, že hafíkovi u rodičů nevěnuji zdaleka tolik času, kolik bych měla a stárne mi před očima :(.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk si právě často uvědomí takové věci až když je pozdě. Takže ti přeji, aby jsi měla příležitost s pejskem trávit více času.

      Vymazat
  5. Moc pěkná článek.:) My nikdy doma psa neměli, od mala bydlím s rodiči v bytě a taťka do bytu nechce ani Jorkšíra, podle něj stačí doma křeček, ale i to je zlatíčko.:) Babička měla psa a ten asi před měsícem umřel stářím, teď nejčastěji potkávám čtyřnohého miláčka u přítele, nebo u druhé babičky, když ji ho dá teta na hlídání. :)

    Somethingbykate

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pes je velká zodpovědnost a chápu, že ne každý si troufne, nebo že ne každý je pejskař. Já měla jako malá taky křečky a musím říct, že i ty jsem si uměla poňuchňat a oplakala jsem je. Ale psí láska je prostě psí láska :-) Však to asi vidíš u pejska u přítele a babičky.

      Vymazat
  6. Já pejska mám už hodně dlouho a musím zaklepat, že je stále zdravý a čiperný a jsem za to moc ráda :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za každý komentář! ♥ Thanks for your comment ♥