pondělí 17. července 2017

Pes, nejlepší přítel člověka

Pes. Zvíře, které mě v životě doprovází, kam až moje paměť sahá. Vlastnila jsem hned několik knížek o těchto čtyřnohých miláčcích a všichni ti plyšoví byli nejlepšími dárky. Můj první parťák byl jedinečný. Byl to můj medvěd, můj ochránce (ne jeden člověk si kvůli němu natrhl kalhoty) a spolu se sestrou jsme si s ním užily spoustu zábavy. Milovala jsem ho a dodnes si budu tak trochu vyčítat, že jsem ho v jeho posledních měsících zanedbávala. Škola mimo domov a jiné věci mě totiž neomlouvají. Člověk by si měl umět přiznat chybu a tahle mě vždycky dohání k slzám.

_______________________________________

BRIT
_______________________________________
 


Když jsme si pořídili naší Stacie, což byl můj druhý pes, věděla jsem, že stejnou chybu už udělat nechci. Milovníci svých psů ví, že ten náš je vždycky ten nejlepší. Vždy bychom pro něj udělali maximum. Já to tak tedy mám. Náš život se s jejím příchodem domů obrátil o sto osmdesát stupňů a vše se začalo točit kolem ní. Veškerý volný čas se přizpůsoboval pouze jí a za ty šťastné okamžiky to stálo. I když jsem častokrát nadávala na její chlupy, nánosy bahna na podlaze, které přinesla domů z deštivé procházky, nebo na rozkousané boty či vyrvaný domovní zvonek ze zdi, na to vše jsem zapomněla pokaždé, když mi dala ve smutných chvílích tlapku na koleno, když mě čumákem povzbuzovala, když mi dělala parťáka při běhání a nebo když jsme před téměř rokem zjistili, že nechybělo málo a my o ni přišli.

Dodnes děkuji sama sobě za to, že jsem se nedala odbýt a po dvou odmítavých postojích veterináře jsem Stacie sebrala a jela za jiným. A příteli děkuji za to, že nedůvěřuje lékařům, že seděl hodiny u internetu a v podstatě odhalil, co se děje. Z původní diagnózy "špinavé chlupy, umyjte ji" se vyklubalo "absolutní selhání slinivky, musíte zkoušet a doufat, že to zabere". Bylo rozhodnuto. Zrušily se veškeré plány, dovolená a všechen čas, který nám mimo práci zbyl, jsme věnovali vyhledávání informací a překládání článků z cizích jazyků. Nakoupilo se vše, co jsme si mysleli, že by mohlo fungovat a začali jsme zkoušet a doufat.

Musíme Stacie pořád hlídat a dodržovat dietní režim, který se snažíme pořád zdokonalovat. Stav se stabilizoval a já musím zaťukat, že pokud nic neselže, a to hlavně dodávka životně důležitých enzymů z čerstvých prasečích slinivek, máme vyhráno. Stacie si teď náramně užívá toho, že za necelý rok snědla mnohem víc kuřecího masa, než já za posledních pár let, zbožňuje batáty a těší se, když ji pan řezník do balíčku s enzymy přibalí i kus masa. Já nenávidím obírání vařeného kuřete, z fleku bych vám mohla prodávat za pultem v řeznictví a přítel nadává na věčně špinavé hrnce a plný mrazák, kam se mu v létě sotva vejde nanukový dort. V podstatě jsme ale všichni spokojení a šťastní. No, a teď může Stacie jít a zase něco rozkousat nebo mi pošlapat čerstvě vytřenou podlahu. Vždyť ona to dělá určitě z lásky a já ji to jako vždy odpustím.

Ani nevím, proč jsem tento článek napsala. Možná jsem se potřebovala vypsat, nebo jsem vám chtěla říct, že člověk může dostat druhou šanci, aby své chyby jakýmsi způsobem napravil. Nebo jsem vám chtěla říct, abyste se nenechali odradit názorem jednoho člověka a stáli si za svým, a možná jsem jen chtěla, abychom si všichni uvědomili, že ten největší poklad máme doma a že pro nás dělá kolikrát víc, než sami tušíme. Proto bychom těm našim němým tvářím měli lásku oplácet stejně a možná ještě víc. A hlavně, nikdy bychom neměli přestat vnímat to, co nám chce pes svým chováním říct a co k nám svými signály vysílá.

Tak a teď utíkejte všichni podrbat ty vaše čtyřnohé miláčky.
A nezapomeňte mi do komentáře napsat, jaké hafany doma máte a čím vám dělají radost.

pondělí 10. července 2017

Je pondělí a já už padám únavou. Potřebuji změnu?

Je pondělí. Slunce ještě zdaleka nezašlo za obzor, ručička na hodinách se pomalým pohybem blíží teprve k deváté hodině večerní a já už padám únavou. Zase jsem si toho naložila moc. Klasika.

__________________________________________________________________________

OBČAS MÁM POCIT, ŽE KÁŽU VODU A PIJI VÍNO.
__________________________________________________________________________


Už si ani nevzpomenu na to, kolikrát jsem vám psala, abyste si věci lépe plánovali, že máte umět odpočívat a hlavně, že nesmíte chtít stihnout všechno naráz. A já sama bych si všechny ty články měla znovu přečíst a vzít si je k srdci.

Po návratu z dovolené jsem si na sebe tak trochu ušila bič. Věděla jsem, že nebudu mít dostatek času, tušila jsem, že budu domů chodit strhaná a že mě čekají i domácí povinnosti, ale pořád jsem si říkala, že to přece zvládnu. Musím.

Hromádka na stole, která se před dovolenou tvářila, že za pár dní zmizí, roste. Podklady pro služební cestu budu určitě finálně upravovat ještě pár minut před odjezdem, ale i tak souhlasím s každým dnem volna, který si má kolegyně naplánuje. Vím totiž, že si ho zaslouží stejně jako já. A taky moc dobře vím, že po jejím návratu na tom budu s resty ještě hůř. Vždycky jsme tady ale jedna pro druhou a umíme se podržet. 

A když už nic nepomáhá, pak přichází na řadu káva.




Šálek kávy po ránu a jeden šálek kávy po obědě. Mé dva životabudiče, bez kterých si už skoro neumím představit normální všední den. Ten první mě postaví na nohy a dodá mi energii pro další hodinové sledování monitoru a listování v papírech, a ten druhý mi dodá kuráž, že do odchodu domů to ještě zvládnu.

Svou práci mám ráda a budu asi jedna z těch šťastných, protože jsem si za celé ty roky ani jednou neřekla, že mě nebaví a že tam nechci. Nepočítám však ty dny, kdy bych se nejraději zahrabala do peřin a prospala celý den, nebo kdy bych naopak ráda zůstala doma s přítelem a užívala si dlouhou snídani na terase. To jsou výjimky. I tak si ale člověk občas řekne, že by to přeci jen chtělo možná změnu. Něco, kde bude mít větší volnost. Uvidíme. Třeba sama budoucnost něco přinese.

Teď se tomu hodlám postavit a zítra ráno si dopřát zase jeden hrnek horkého nápoje, který umí takové zázraky.

A vy nezapomeňte odpočívat. A nebo pít aspoň dobrou kávu.

Taky máte občas pocit, že jste si ukousli velké sousto?
Co pomáhá vám, abyste nabrali novou energii? 


pátek 30. června 2017

Jak dopadla / nedopadla naše první dovolená

Netrpělivě přešlapuji u okna a držím mobil v ruce. Paní na druhém konci si dává pěkně na čas. Slyším tlumené ťukání do klávesnice a někde v dálce slyším šustění papírů. Pak přichází ten okamžik, kdy se mi zatají dech, držím si pěsti pro štěstí a v duchu si pořád opakuji "prosím, ať je hotový".

__________________________________________________________________

ČEKÁNÍ NA CESTOVNÍ PAS MŮŽE BÝT PĚKNÝ ADRENALIN
__________________________________________________________________


Můj cestovní pas jsem si domů odnesla ještě čtrnáct dní před našim plánovaným odletem, ale ten přítelův měl být hotový v ten den, kdy jsem se plánovala válet u bazénu. Nevím, jestli měli úředníci zrovna dobré období, nebo jestli mi ten odpočinek opravdu někdo hodně přál, ale ta paní, která si dávala na čas, my sdělila radostnou zprávu, že i druhý pas je hotový. Děkuji! Tu skvělou informaci jsem příteli sdělila snad rychlostí světla a večer už jsme si mohli porovnávat, kdo z nás má v cestovním dokladu horší fotku. Však to znáte, ty úřední fotografie jsou katastrofa.

Pět dní před odletem jsme věděli, že můžeme cestovat kamkoli, kam budeme chtít. A nebo taky tam, kde to na nás zbude. Paní v cestovní agentuře od nás dostala pokyn, že má zelenou a my pak netrpělivě čekali, jak to dopadne. První zpráva byla "VYPRODÁNO". Druhá informace zněla "NEJSOU LETENKY". A na tu třetí už jsem raději čekat nechtěla.


"MÁME POSLEDNÍ DVĚ MÍSTA Z BRATISLAVY." Ta slova zněla jako balzám na duši. Já se tetelila blahem a vzápětí jsem dávala příkaz k odeslání platby. 

__________________________________________________________________

SAKRA, NEMÁM PLAVKY
__________________________________________________________________


To byla první myšlenka, která mě napadla ihned po potvrzení naší dovolené. Tedy, plavky jsem měla a hned dvoje. Nové. Ale jen celkové! A v tom se přece nebudu opalovat. Nebudu vás napínat, plavky jsem sehnala dva dny před odletem, a to hned troje. Ufff. 

Asi to byl osud, protože za tři dny jsem se v nich opalovala u onoho bazénu, na jehož okraji se ptáčci chladili vtipnými pohyby, při kterých vypadali jako nafouklé koule olepené peřím. Všude kolem kvetly keře a my si s přítelem vychutnávali naprostý klid, který zapříčinil také téměř prázdný hotel. 

Užívali jsme si každou společnou chvilku, dováděli jsme jako malé děti a dobíjeli jsme baterky. Bylo to úžasné a já už si myslela, že se naše dovolená "jen my dva" opravdu splní.


Spletla jsem se! Tahle dovolená o nás dvou trvala možná tak první dva dny. Skvělé dny. Tak málo mi stačilo k tomu, abych byla naprosto přesvědčená, že tyhle samostatné dovolené musíme praktikovat mnohem častěji.

A tak málo stačilo k tomu, aby to osamocení skončilo. O celý areál jsme se dělili asi tak s třicítkou hostů. Italové a Němci byli hlavními klienty a mezi nimi se schovával jeden, docela nenápadný pán z Česka. Byla jsem otrávená. Slušnost mi nedovolila utnout náš rozhovor a říct mu, že bylo milé ho poznat a pak se mu po zbytek pobytu vyhýbat. Takže dovolená ve třech?


__________________________________________________________________

JEDNA VELKÁ RODINA?
__________________________________________________________________

Kdepak ve třech. Ale asi tak v deseti lidech. Potkali jsme hrozně milý starší pár z Itálie, společenského Němce, který byl vtipný (Znáte nějaký dobrý německý vtip? Já ne.) a mladý pár ze Švýcarska, který byl osobitý a neuvěřitelně energický. Celou naší skupinku uzavíral onen Čech a dva animátoři. Neuvěřitelně odlišná skupina lidí, která si tak sedla, až jsme si všichni říkali, že se naše dovolená odehrává v takovém rodinném duchu.

Každý přesně věděl, kdy ti ostatní chtějí chvilku sami pro sebe, kdy mají náladu na společný drink, vodní volejbal a na večerní zábavu, která se vždycky završila hraním karet.

Tahle dovolená byla úžasná. Měla jsem přesně ty okamžiky s přítelem, které jsem si tak přála, měla jsem kolem sebe partu lidí, která dokázala můj život za ten týden obohatit hned o několik skvělých zážitků a mám krásné vzpomínky na naši první dovolenou, která nedopadla tak úplně podle mých představ, ale o které můžu říct, že dopadla snad ještě lépe, než jsem si mohla myslet.


A kde že jsme to nakonec byli? Naší cílovou destinací byl Egypt, a to oblast Marsa Alam, která je známá svým podmořským životem. Mimochodem, ten podmořský svět se postaral o jeden životní zážitek. A i o tom vám určitě napíšu, protože stál opravdu za to.

A jen tak čistě ze zvědavosti, všimli jste si, kolikrát se v celém našem příběhu o první společné dovolené, objevilo číslo tři, které mělo nějaký význam? Třeba je to náhoda a třeba taky ne. Připomeňte si článek, kde jsem vám psala o mém osudovém čísle TŘI. Najdete ho TADY.

Kdo z vás byl už na dovolené a kdo se teprve chystá?
Kterou destinaci byste nám doporučili?