Pocit štěstí v Olomouci

by - ledna 29, 2018

____________________________________________________

JEDNO MĚSTO, DVACET HODIN, ŠEST PODNIKŮ.
____________________________________________________

Tak bych mohla nazvat tento článek. A taky bych ho mohla nazvat jako "ten zapomenutý".

Je osmý měsíc roku 2017 a já se s mou sestrou snažím najít jeden jediný volný víkend, než mi odletí na dva měsíce do Anglie. O tom jejím dobrodružství si můžete přečíst na jejím blogu (klik). Ten víkend se vlastně snažíme najít pár měsíců a teď to vypadá, že to konečně vyjde.  

Bude začátek září, slibují babí léto a my si konečně užijeme ten náš kavárenský dýchánek.

Je poslední srpnový den a já dobíhám za pět minut dvanáct na vlak. S kufrem v ruce, hladová, žíznivá, ale přesto naprosto spokojená. Ten vlak mě totiž odveze za báječným programem, kdy hlavními body jsou káva, jídlo a zase káva.


Hned po příjezdu mě mé kroky vedou do podniku s tím nejdelším názvem, který jsem kdy slyšela. Vlastně mě tam vede sestra se svým přítelem. Usedáme na netradiční zahrádce podniku Local Lokal industry pub a vychutnáváme si pivní speciály. Cider, který jsem si objednala mě příjemně osvěžuje a já se začínám po cestě probouzet.

Než se naděju, ocitám se v restauraci M3 a můj žaludek se už začíná ozývat, že by si něco dal. Dobře, i já bych si  něco dala, protože všechno, co nosí na okolní stoly vypadá famózně. Volba byla téměř jasná. Tatarák. Jenže v tu chvíli jsem uviděla na velké černé tabuli nápis paštika a byla jsem v pasti. O pár minut si pochutnáváme na obojím a moje chuťové pohárky jsou v sedmém nebi.

V ten večer usínám naprosto spokojená.

____________________________________________________

TAM, KDE JSEM CHTĚLA ŽÍT.
____________________________________________________

Ráno se probouzím ve městě, které bylo na seznamu míst k životu několik let. A ještě stále z něj nezmizelo. Lenivý start začínám kávou, kterou si vychutnávám u otevřených balkónových dveří a můj pohled směřuje do míst, kde roste několik stromů a keřů podél řeky. V ten okamžik se přistihnu, že se cítím šťastná. A to jsem ještě netušila, jak báječný den mě čeká.

O pár desítek minut později si s Domčou užíváme snídani v Cafe New One. V nádherném interiéru si vychutnáváme mátový čaj a hned vzápětí vejce Benedikt a Florentine. Každé sousto chutná naprosto úchvatně a je mi jasné, že sem se budu chtít vrátit.


Aby nám snídaně trochu sedla a my se nepřecpaly k prasknutí hned na začátku, vydáváme se k dalšímu cíli pěšky. Vlastně tento způsob přemisťování volíme po celý den. Ještě než se dostaneme do dalšího podniku, děláme si malou zastávku v papírnictví, kde bych koupila snad úplně vše. Hlavně sešity. Jako bych jich doma neměla málo. Ale tentokrát odolávám. Poprvé také nakukuji do Havlíkovy apotéky, kde voní nejrůznější krémy a olejíčky. Ani odtud si nic neodnáším, protože přes ulici vidím náš další bod programu a já už se nemůžu dočkat dalšího chodu.

Henri Café je malá ale útulná kavárna, která mi připomíná mou milovanou Anglii. I tady mám celkem jasno v tom, co si nechám přinést. Cappuccino a jablečný závin z bio mouky s mandlemi a rozinkami. Rozinky dávám stranou a onu sladkost doplňuji vanilkovým krémem a šlehačkou. Dámy a pánové, tak tady dostanete za málo peněz hodně muziky. Okamžitě si píšu do svého imaginárního diáře vykřičník, že tady nejsem naposledy.


Jediná kavárna, o které jsem slyšela víc než o všech ostatních, je ta poslední na našem seznamu.  

Coffee Library mě okamžitě upoutává žlutými ušáky, knihami, které visí ze stropu a taky cenami. Ty jsou zde poněkud vyšší, ale pokud vyznáváte lehké a zdravější jídlo, přijdete si zde na své.

Samozřejmě jdu omrknout nabídku a vedle salátů a sushi se ve vytríně vystavují i nejrůznější dezerty. Já už jsem tak přecpaná, že si neobjednávám vůbec nic. Ale hráškový krém, který si dává sestra s přítelem vypadá opravdu lákavě.

Kavárna je určitě skvělým místem pro studium a abych se vrátila do svých studentských let, beru knihu do ruky a usazuji se do onoho křesla a vzpomínám.


Kdybychom s Dominikou mohly, asi bychom si ten náš společný dýchánek ještě prodloužily. Jenže nás tlačí čas a my se musíme vydat směr autobusové nádraží a nechat se z toho nádherného města odvézt. A tak si vychutnáváme alespoň poslední minuty v historických uličkách, kde ještě za  pochodu ochutnáváme domácí hranolky z FÆNCY FRIES a pak už i s kufry usedáme do autobusu a já slibuji sama sobě, že se sem zase vrátím a probádám, co dalšího mi může Olomouc nabídnout.

Kdo byl v Olomouci, jak se vám líbila? 
A jaký podnik vás třeba oslovil a doporučili byste mi ho?

- Petra -

You May Also Like

2 komentářů

Instagram

© 2017 Just be yourself | All rights reserved.