Občas si tak říkám, že se něco nebo někdo spikl a dělá tak trochu naschvály. Už si třeba ani nepamatuji, kdy naposledy byly bílé Vánoce. Ano, ty loňské, které máme všichni ještě v živé paměti, tak trochu bílé byly, na zem spadlo pár sněhových vloček, ale nejednalo se o tu pravou Ladovskou zimu, kterou má spousta z nás nejraději, protože má v sobě něco kouzelného, pohádkového a výjimečného. Je to ale už pár let, co se to kouzlo, byť jen mrazivě bílé, objevuje pravidelně po oslavách Nového roku. Skoro jako by to bylo vážně naschvál.

My jsme se tentokrát s přítelem rozhodli, že nebudeme sedět doma a říkat si naštvaně, že takto mělo být právě na Vánoce, ale vytáhli jsme ze skříně teplé oblečení, Stacie jsme vybavili zimním kabátkem a vydali jsme se ven do mrazivého dne, který jsme si hodlali užít.

Bílá námraza pokryla všechno okolo a vypadalo to jako v čarovném světě. Pod nohama nám křupala zmrzlá tráva a větví, které se klaněly k zemi a tvořily závoje, se stačilo dotknout a člověk měl pocit, že se ocitl v kouzelném víru zmrzlých sněhových vloček.

A víte, co bylo skvělé? Že jsme potkali jen malou hrstku lidí, kteří se také rozhodli užít si tu krásu, takže jsme se mohli chovat nerušeně jako nadšené děti a smát se sobě navzájem, když se nám podařilo jeden druhému otřepat větve přímo na hlavu. Největší radost měla Stacie, která mohla běhat sem a tam a okusovat šišky a klacíky.

Byl to jeden mrazivý den, kdy jsme si řekli, že využijeme toho, co se nám naskytlo a že si to pořádně užijeme. A přesně o tom to je. Chopit se příležitosti a vytvořit si něco hezkého, nezapomenutelného i z toho, co se ze začátku může zdát jako něco ne příliš dobrého, hezkého a vyhovujícího.

Já si teď přeji více takových mrazivých dnů, které si budu moci udělat přesně takové, jaké budu chtít a abych na ně ještě dlouho vzpomínala.